I jumped with a parachute.

Zase po nějaké dlouhé době Vás zdravím. Začala škola (né vážně?), takže už předpokládám, že se učíte na ty nejrůznější pitomý písemky nebo se zrovna seznamujete na adapťáku se spolužáky. Můžu jen dodat: Hodně štěstí! Já bych právě se měla učit na dějepis, ruštinu, udělat snad milion cvičení do matiky a číst povinnou četbou, s kterou jsem teprve na první kapitole. Ale o tenhle zážitek se s Vámi musím podělit.

Ano, skočila jsem s padákem. 

Moje mamka skákala asi sedm let, potom co si zlomila nohu a museli jí nasadit do nohy šrouby, přestala skákat. Tím pádem jsem na letišti byla trochu jako doma. Teď na konci prázdnin jsem konečně (teda nevím, jestli je to konečně se šťastným výrazem nebo naopak) dostala občanku. Tak mamčin kamarád parašutista si vymyslel, že si skočím taky. TO byl můj dárek k narozeninám a naprosto toho nelituji. 

Nevypadám tam nejlíp, ale who cares (spíš I don't caare).

V pátek jdu ze školy rovnou k babičce, protože má pro nás jídlo (heh), na mobilu mi přijde esemeska 'Přijď na letiště.'.Tak popadnu jen jídlo a běžím od babičky na letiště. Začíná výcvik. Vysvětluje nám, co je co, co k čemu je apod. Ukazuje nám i videa a slyšela jsem tolik špatných věcí, že se divím, že mě to stále neodrazovalo. Na letišti jsem strávila osm hodin bez jídla (i když jsem měla stále v aktovce ty lívance od babičky). Pak už jsme pouze zajeli k doktorovi, aby nás vyšetřil, jestli nám něco není. Vyšetřování trvalo, tak kolem dvaceti minut. Zkoumal tam moje srdce, záda, fyzičku, zrak, sluch a tisíc dalších věcí. Bylo to šílený. Domů jsem ve finále přijela kolem desátý večer a snědla si ty lívance. Musím se přiznat, že jsem skoro nespala, byla jsem totálně vystresovaná ze všech těch řidiček, záložního padáku, lanek,.. Bála jsem se, že budu ráno úplně vymytá a nic umět nebudu.

Happy fotka před nástupem do Brigouše (letadlo).

 Další den ráno mě mamka v autě ještě poučovala, co mám a nemám dělat. Slyšet to od ní bylo uklidňující nebo.. Nevím, prostě jsem se pomalu uklidňovala. Kolem deváté hodiny mě mamka vyhodila na letišti a odjela zpátky domů učit se na státnice (dodělává vejšku). Přišel druhý výcvik. Ten obsahoval zopakování ze včerejška. Poté jsme přešli do hangáru, kde byla taková 'houpačka', prostě to co mám na zádech akorát bez padáku, pověšené na střeše. Takže jste se připoutali za ten 'baťůžek' a viseli jste jako na padáku. Tam jsme si vyzkoušeli, co máme dělat, když něco nastane. Následoval test. Vůbec nevím, jak jsem uspěla, ale vypadá to, že dobře, když jsem ještě živá.

S instruktorem, který nás všechno naučil. 

Poté už se pouze připravovalo letadlo. Ti zkušení parašutisti si skočili před námi, protože to oni potom budou deseti lidem zabalovat padáky. Kolem druhé hodiny přijela mamka i se psy. Pak mě navštívila i kamarádka, ta ale bohužel musela po dvou hodinách odejít, takže mě neviděla. Mrzí mě, že si našla čas pouze Mapi, byla bych radši, kdyby tam se mnou byl ještě někdo. I moje 83letá babička na mě koukala z balkónu. Od dvou hodin se začalo skákat, a protože foukal velký vítr, já jsem skočit nemohla, jinak by mě to odneslo až do Letohradu snad, takže jsem tam jen seděla a dívala se, jak ostatní se dohadují, kdo půjde.

Já a moje hladké přistání.

Na řadu jsem se dostala až kolem půl sedmé. Yaaay. Vítr už skoro vůbec nezafoukal, což bylo super. Parašutisti mi složili padák a byla jsem připravena. Začínala jsem se bát, že už nemusím doletět zpět na zem. Nastoupila jsem do letadla s jednou začátečnicí a s další instruktorkou. Při vzlétávání jsem viděla pouze jen zdvižené ruce nad hlavami, jak mávají. Strach mě přepadl a užívala jsem si to. Užívala jsem si všechny stromy, ptáky okolo, hledání letiště... Dokonalost. Když jsme zvýšili výšku na jeden kilometr, byl čas seskoku. Nejprve vyskočila druhá začátečnice, protože byla těžší než já. Vše šlo v pohodě, my jsme zatím s Brigoušem obletěli ještě jednou letiště, abysme se  nesrazili a měly jiné výšky. Přišla řada na mě.

Mamka mě pozoruje ze země.

'Připrav se' to byl povel, abysme si přesedli k sedadlu ke dveřím a vyndali nohy z letadla a položili ruce na stehna (to jsem já neudělala, rebel). Dalším pokynem jsme měli vyskočit. Neváhala jsem a hupsla. Připadalo mi jako kdybych skočila do vody.. vůbec nevím, jak to popsat, bylo to neuvěřitelný. Už chápu, proč to mamku tolik žralo a chtěla skákat každý víkend, protože tohle je nádhera. Musíte si to zažít, toto nejde popsat. Trvalo to asi tři sekundy, ale naprosto krásný tři sekundy. Pak se mi otevřel padák. Vše jsem zkontrolovala a z vysílačky se mi ozval instruktor, jak zvládám, jestli je vše ok, tak ať zakopu nohama. Poté už jsem si do šesti set metrů řídila vše sama. Okusila jsem brzdit, zatočit doleva, doprava. Krása. Dále od čtyři sta metrů mě začal navádět, kam a jak se mám dostat, abych v pohodě přistála.

Přijdu si jak kosmonaut.

Letiště jsem uviděla hned (i tu kostku Stopshop jsem viděla!). Všechno šlo jako po másle. Moje přistání dopadlo dobře, i když ne úplně elegantně. Poté už se kolem mě seběhli všichni, jak jsem dobrá (účastnila jsem se tam toho jako nejmladší). Zprvu jsem naprosto nikoho neslyšela kvůli tlaku v uších, musela jsem proto odezírat ostatním ze rtů. Taková whispers challenge. Opakovala jsem dokola stále jen a tu samou větu. 'Bylo to dokonalý, chci ještě!' Po dopadu jsem se šla konečně najíst, protože za celej den jsem snědla pouze rohlík, jak jsem byla ve stresu. Mamčin kamarád (všichni tam byli její kamarádi) mi nabídl, že mi bude posílat esemesky, kdy se bude skákat, že můžu přijít. YES!

AHOOJ. <3